Je srpen 2007 a my jedeme po běloruské silnici severně od Minska. Chceme navštívit památník bývalé vesničky Dalva spálené s jejími obyvateli fašisty v roce 1944. Jedeme stejnou trasou, po které jsme při mé první návštěvě Běloruska v roce 2005 mířili k památníku v Chatyni, k vesnici se stejným osudem jako Dalva.
Zajímám se o válečnou historii, přitahují mě vzpomínky a svědectví lidí, kteří dobu fašistické okupace zažili. Proto po návštěvě Dalvy požádám ještě Sašu a zajíždíme autem znovu do areálu památníku Chatyň.
Nejde mi ani tak o návštěvu muzea, chtěl bych si jen sednout někde na tuto lesní paseku a pokusit se představit si hrůzu, která se na vesnici v březnu 1943 snesla. Doma jsem si přečetl knihy běloruského spisovatele Alěsa Adamoviče : Návrat do Chatyně a Moje ves lehla popelem. Nebyl také problém sehnat a shlédnout DVD s filmem Elema Klimova: Jdi a dívej se! z roku 1985. Realisticky popsané události pamětníky a zejména výborně natočený film E.Klimova každého doslova vtáhne do doby okupace Běloruska a myslím, že zobrazuje skutečný děs i hrůzu, která se zde odehrávala bez záměru autora diváka šokovat za každou cenu.
Je teplý letní den, příroda vydává své podvečerní zvuky a vůně, do toho zaznívají pravidelně údery zvonků v symbolických komínech vypálených stavení v památníku. Sedíme opřeni o kmeny bříz a znovu se vracím k podrobnému svědectví pamětníků a dokumentů o chatyňské tragédii:
Partyzáni přerušili 22. března 1943 kabelové spojení mezi Pleščenicí a Logojskem. Proto byl ráno v 9,30 hod. vyslán stavební oddíl k opravě vedení. Dva oddíly jednotky č.118 ho jistily. Asi po 12 km narazili u Guby na ruské dělníky, kteří káceli les kolem silnice do šířky 15 metrů na každé straně, což bylo nové nařízení okupantů k zabránění útoků partyzánů na projíždějící transporty. Pracovalo tady asi 50 vesničanů, hlavně mužů a dívek. Po hodině přijela ze směru od Pleščenice 3 auta s uniformovanými vojáky v německých zelených a černých uniformách. Někteří z uniformovaných mluvili rusky s ukrajinským přízvukem. Na otázku vojáků dělníci odpověděli, že žádné partyzány neviděli. Když vojáci odjeli dále dopředu, byli náhle ostřelováni ukrytými partyzány. V přestřelce padl kapitán Woellke a tři Ukrajinci. Partyzáni ustoupili směrem k Chatyni. Také ukrajinský velitel ustoupil zpět. Vojáci zajali dělníky, protože je měli v podezření, že s partyzány spolupracovali. Po cestě je donutili v Gubě odhodit nářadí a hnali je dále. Pak vypukla panika, protože lidé mysleli, že je chtějí postřílet. Část jich utekla do lesa, vojáci na ně zahájili palbu. Zbytek si musel lehnout na cestu a byli ostřelováni vojáky. Palbu zastavili až při příchodu důstojníka. Bylo zabito asi 25 lidí. Mrtvoly byly odtaženy do příkopu, zbytek vesničanů byl odvlečen na četnickou stanici do Pleščenice a naštěstí druhý den propuštěn.
Mezitím přijel na pomoc vojákům zvláštní oddíl SS-Dirlewanger z Logojska. Německý oddíl byl motorizovaný a pronásledoval partyzány k Chatyni. Dva z obyvatel Chatyně, kteří přežili masakr, vypověděli, že den předtím se ve vesnici objevila jedna skupina partyzánů, ale při ranním rozbřesku odtáhla pryč. Josif Kaminskij slyšel kolem poledne střelbu od asi 5 km vzdálené silnice. Kolem 15 hodiny se vrátili partyzáni zpět, za hodinu a půl byla vesnice obklíčena Němci. V nastalé přestřelce bylo několik partyzánů zabito, také jedna židovka. Přibližně po hodině partyzáni odtáhli.
Němci začali shromažďovat povozy a na ně nakládat majetek obyvatel. Některé z vesničanů si vzali jako kočí s sebou, všechny ostatní nahnali do stodoly Josefa Kaminského.
Jedenáctiletý Anton Baranovskij a jeho matka se ukryli v jiném domě. Také z tohoto domu byli vyhnáni, ale dceru domácího si tam ozbrojenci nechali. Ta byla později zahnána do stodoly v zuboženém stavu, byla vojáky v domě znásilněna. Většina lidí ve stodole byly ženy, děti a nedospělí. Jeden muž v uniformě, Ukrajinec se samopalem, jim řekl: Rozbili jste a spálili ikony, teď spálíme vás! Děti ve stodole začaly plakat, mnoho dospělých zaklínalo vojáky, aby nezabíjeli nevinné. Když se zavření v panice pokusili vyrazit dveře, byla zahájena palba. Pak začalo peklo: vojáci zapálili stodolu asi 12 na 6 metrů velikou, ve které byla většina obyvatel, asi tak 160 lidí.
Josif Kaminskij popisuje inferno: "Ke smrti odsouzení lidé, mezi nimi i členové mojí rodiny, plakali a mohutně křičeli. Pochopové otevřeli vrata a začali ze samopalů a pušek střílet obyvatele. Střelba nebyla prakticky vůbec slyšet, tak silný byl panický křik a nářek lidí. S mým patnáctiletým synem Adamem jsme byli u zdi stodoly, zabití obyvatelé padali na mě, ještě žijící lidé se vrhnuli ve vlně ven, krev prýštila z raněných a zabitých. Hořící střecha spadla a strašlivý, zoufalý křik lidí ještě zesílil. Mezi nimi křičeli ještě žijící hořící lidé a vrhali se na strany, aby se zbavili ohně. Podařilo se mi pod mrtvolami a hořícími lidmi doplazit se k vratům. V tento okamžik na mě vystřelil ze samopalu jeden Ukrajinec , který se náhle objevil u vrat a zasáhl mě do levého ramene. Kulky svištěly kolem, zasáhly mě na více částech těla a roztrhaly můj oděv. Můj syn Adam byl zasažen ohněm a hořícímu se podařilo uniknout ze stodoly, ale asi 10 metrů od stodoly byl zasažen střelbou a zůstal ležet."
Anton Baranovskij také unikl ze stodoly, byl ale zasažen kulkou do nohy a po čtyřiceti metrech zůstal ležet. Kaminskij se dostal krvácející ke dveřím. Chtěl předstírat mrtvého, ale další část hořící střechy padla dolů a donutila ho uprchnout ven. Vojáci byli mezitím pryč, vedle stodoly leželo mnoho zastřelených a spálených lidí. Nedaleko našel Kaminskij svého syna Adama. Ten byl ale těžce raněn a krátce nato zemřel. Jeho žena a další děti zahynuly. Později přišel ke spálené vesnici jeho švagr a vzal ho s sebou do jeden a půl kilometru vzdáleného stavení, kde žil.
Chatyň byla úplně spálena. Příští ráno se švagr vrátil a nalezl ještě živého Antona Baranovského. Byl omrzlý a ztratil mnoho krve. Švagr vzal Antona do nemocnice, kdy zůstal dva měsíce do uzdravení. Mimo Antona Baranovského a Josifa Kaminského přežily masakr ještě dvě děti. Všichni ostatní, 152 lidí, z toho 76 dětí, byli mrtvi.
Ve své zprávě se zmiňuje 118.ochranný oddíl o 34 mrtvých "banditech". Mimo partyzánů bylo zabito mnoho obyvatel, část z nich zahynula v plamenech, píše se ve zprávě.
Tolik svědectví archivů a vyprávění pamětníků. Vracím se zpět do současnosti, pozoruji památník, žulové monumenty, symbolické betonové základy vypálených domů a komíny přeměněné na zvonice, věčný oheň mezi břízami.
Proč se Bělorusové stále vrací k tomuto hroznému období? Na jedné straně bezbranné civilní obyvatelstvo, na straně druhé partyzáni v bojích s Němci a jejich přisluhovači. Na jedné straně boj proti okupaci, na straně druhé tím také přinesená zkáza nevinným lidem. Je faktem, že válka v Bělorusku nedovolila nikomu být nestranným. I když o to mnozí nestáli, byli již svým původem zařazeni na jednu z bojujících stran. Okupanty zavedený režim byl režimem vyhlazovacím, boj s partyzány byl veden také jako válka proti obyvatelstvu. Lidé byli donuceni dát v šanci pro přežití vše, co měli a mnohdy zaplatit i životem.
Několikrát jsem zavedl během mé návštěvy řeč na toto téma se staršími lidmi, jejichž rodiče bojovali ve válce, a to jak v armádě, tak i v odboji. Samotného mě překvapilo množství památníků v celé zemi připomínající válečná léta. Není snad ani té nejmenší vesnice, kde by se nějaký památník osvobození či připomínka válečných obětí nenašel.
"Šlo nám o všechno, nejen o život jednotlivce, ale hlavně, jestli Bělorusové budou jako národ vůbec dál existovat. Za to jsme byli dobou nuceni a také ochotni zaplatit vysokou cenu. A důležité bylo potrestat všechny zrádce."
Tak mluví většina starších Bělorusů o událostech v letech 1941-1944. Jsou tak vychováni a také ví, že válka se dotkla opravdu každého, vždyť zahynula čtvrtina obyvatelstva.
Abych si přiblížil tu historii tak těsně spjatou i se současným životem Běloruska, hledal jsem odpovědi jak v knihách, tak i v již zmíněném filmu Elema Klimova. Právě ten, myslím, odpoví beze zbytku každému na jeho otázky, co to byla válka v Bělorusku. "Jdi a dívej se" zobrazuje Bělorusy a běloruský národ tak, jak okupaci zažil, bez velikášství a jednostrannosti, pochopíte v něm i "duši" obyčejného člověka, jeho prosté a lidské životní hodnoty.
Pomalu procházíme chatyňskou pasekou, teplý letní den ustupuje přicházejícímu podvečeru. Ještě jednou se obracím k obzoru a zdá se mi, že mýtina je jakoby v tlumeném ohni. Ale to jen zapadající slunce právě ozařuje obzor. Vzadu v parku bliká do šera věčný oheň. Odjíždíme.
Návrat do Chatyně
