Po shlédnutí památníku jsem vyrazil směrem k centru Minsku. A hned po pár krocích jsem narazil na pěkné semafory, které jsem v naší rodné vlasti ještě neviděl. Byly placaté, zřejmě diodové, podobné tomu provedení, jaká mívají tlumená světla Audiny a jiné luxusní vozy. Jenže tady to netvořilo žádné to "obočí", ale stojícího červeného panáčka nahoře a zeleného dole.

Měl jsem pár hodin čas, a tak jsem vyšel na prohlídku centra. Podél vodní plochy, která je vytvořena ze vcelku malé říčky Svisloč, jsem dorazil k památníku pojmenovanému jako "Ostrov slz". Bylo to místo, které mě v celém Minsku oslovilo asi nejvíce. Možná díky tomu, že jeho obsah je stále ještě živý, a náboj, který z tohoto obsahu vyzařuje, je stále živen skutečnými lidskými příběhy...

Spal jsem trochu déle a to v klidu a pěkně tvrdě. Nařídil jsem si totiž budíka s vědomím toho, že snídaně, ve vrchním patře hotelu, se podávají do desíti hodin a moje letadlo odlétá až odpoledne. Při pohledu z okna jsem musel chtě nechtě vyfotografovat onu denní variantu výhledu z 13. patra. Již minule jsem to trošku nakousnul: když se něco v noci osvítí, tak to vypadá mnohdy lépe, než při denním světle. Na druhou stranu je ve dne vidět do větší dálky a člověk si dovede vše představit mnohem prostorněji. Jako názornou ukázku porovnání "dne a noci" přikládám níže dvě fotky.

Probudil jsem se zase do deštivého dne. Přehlédl jsem výhled z onoho třináctého patra a musel uznat, že jsou věci, které jsou ve tmě hezčí než ve dne: stačí to jenom pěkně nasvítit...

Venku na mě měla čekat jistá osoba s cedulí. A čekala. Pán byl milý a příjemný. Zrovna dopisoval na svém mobilu nějaký email. Poté mě doprovodil k svému vozu: myslel jsem, že mě bude vozit nějaký "řidič", ale v takovém SUV jsem ještě nejel. Až později jsem se od něj dozvěděl, že je ředitelem poradenské společnosti a že toto auto je Infinity, vysloveně "značková" japonská záležitost od designera Shira Nakamury v základní ceně kolem 1,2 milionu korun...

Přípravy

Bělorusko je zemí, do které našinec jen tak nejede: proč také, že? Stejně jako my nemají moře a navíc ani hory - jejich nejvyšší kóta je 345 metrů nad mořem. Takže trávit tam dovolenou mohou snad jen svérázní jedinci toužící po něčem hodně zvláštním. Možná o to víc by vás mohlo zajímat něco si o této zemi přečíst; měl jsem totiž příležitost strávit tam dvě noci a skoro i dva dny...

Je srpen 2007 a my jedeme po běloruské silnici severně od Minska. Chceme navštívit památník bývalé vesničky Dalva spálené s jejími obyvateli fašisty v roce 1944. Jedeme stejnou trasou, po které jsme při mé první návštěvě Běloruska v roce 2005 mířili k památníku v Chatyni, k vesnici se stejným osudem jako Dalva. Zajímám se o válečnou historii, přitahují mě vzpomínky a svědectví lidí, kteří dobu fašistické okupace zažili. Proto po návštěvě Dalvy požádám ještě Sašu a zajíždíme autem znovu do areálu památníku Chatyň.

Část 5: pravoslavná katedrála - Mariínský gymnázium - dům E.Ožeško – Pivovar – dům viceguvernéra - Klášter Brigitský - věží "Kasja" i "Basja".

Část 3: Náměstí Tyzenhauze – Park Giliberta - Luteránský chrám – "Dům mistra".

Antoni Tyzenhauz (1733-1785) se narodil v bohaté šlechtické rodině ve Vilnu. Po studiu v jezuitském kolegiu se spřátelil s Stanislavem Poniatovským. V roce 1764, kdy ruská Kateřina II. posadila Poniatovského na trůn Rzeczi pospolité, nový král pojmenoval svého přítele Tyzenhauze hlavním pokladníkem státu a starostou Grodno. V tomtéž roce král v Grodno založil "Skarbovou komisi" (Ministerstvo financí) a v roce 1775 i Vrchní soud. Žádné město Běloruska se nemůže pochlubit takovou koncentrací politického života jako Grodno. V plánech Antonia Tyzenhauze bylo otevření nového průmyslového a kulturního centra města – Gorodnicy.

Část 2: Klášter Svatého Narození Panny Marie- Dramatické Divadlo - Františkánský klášter - Karmelitánský kostel – Most - Klášter Bernardýnů - Sovětské náměstí - "Batorievka"- Farný kostel – lékárna - ul. Sovětská.

Nejdříve několik doporučení:

• Procházku naplánujte ve všední den a mimo neděle a pondělí, kdy jsou muzea zavřená
• Vyjděte ráno: na vyhlídkové plošině Požární věžе každý den v 12.00 hraje trumpetista melodii "Běloruské Fanfáry"
• Pro navštěvu chrámů musite mít vhodné oblečení (muži-kalhoty, ženy pro navštěvu pravoslavných chrámu musí mít na hlavě šátek, žadné mini-sukně)
• Zaparkovat v centru je často problém, proto doporučujeme používat městskou hromadnou dopravu nebo taxi. Na místo, kde naše procházka začíná, dojeďte na zastávku "Sovětskaja Ploščad"
• Ve měste je málo restaurací a kaváren, proto doporučujeme zastavit se někde v centru (v přízemí obchodního domu Něman, naproti obchodnímu domu je restaurace, Ljamus a další). Čím dál od centra, tím méně příležitostí pro občerstvení
• Nezapomeňte se na město podívat ve večerních hodinách

Lida - Belahruda - Tarnovo - Radivoniški - Lebeda - Мalé Možejkovo - Murovanka - Velké Možejkovo - Isčelno (Лида-Белогруда-Тарново-Радивонишки-Лебеда- Малое Можейково- Мурована-Большое Можейково-Ищелна)

Doba trvání výletu 4 až 5 hodin autem, na trase 60 km po kvalitní zpevněné silnice.

Židovská komunita se v Grodno začala usazovat se od konce 12. století. Na počátku 14. století už ve městě byly synagogy a několik židovských hřbitovů. Po podepsání unie v Lublinu (1569) a vzniku Řeči Pospolité se postavení Židů ve městě ještě posílilo. Král Stefan Batory potvrdil dřívější výsady židovských společenství a rozšířil práva polských Židů. Při vládě Stefana Batory se výrazně zvýšil počet Židů-řemeslníků. Navíc v Grodno, na rozdíl od jiných měst byly vztahy mezi židovskými a křesťanskými řemeslníky docla harmonické.

Grodno leží na hranici tří států: Běloruska, Litvy a Polska. Toto umístěni hrálo velkou roli v celé historii města: Město vždy bylo dobyto první a osvobozeno jako poslední. Takže po více než osm století své existence bylo Grodno pod správou mnoha států: Galicie-Volynského knížectví, Velkovévodství litevského, polsko-litevského společenství a císařského Ruska, Polska, Běloruské národní republiky, Běloruské SSR a SSSR. Dneska v Grodno najdete podivuhodné památky z každého období. Ale začněme od začátku.

Panenství přírody dubů-gigantů, zelený mír harmonií, "amazonské " lesy s tisíciletou historií na jihozápadě Běloruska, jen 340 km od Minsku. Dnes se tento národní park rozkládá na ploše asi 120 000 ha. Skrze něj prochází státní hranice mezi Polskem a Běloruskem. Tento kout přírody už dlouho přitahuje lidi. V 15. století kníže Jagellonský, okouzlený mystickým pralesem, prohlásil Bělověži za chráněnou rezervaci s právem lovit jen pro sebe a svého bratra Vitolda. Nástupci kníže Jagellonského používali tento les jako místo nejlepšího lovu, což vyústilo v nemilosrdné hubení zvířat a ptáků. Mnoho staletí byl prales v držení Ruska a Polska, a v roce 1939 se stal součástí Běloruské SSR. Poté rezervace "Bělověžský prales" získala status národního parku a v roce 1992 byla zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Je to ráj pro milovníky přírody. Dnes vědci na celém světě označují "Bělověžský prales" za největší pravěký lesní relikt. Dneska je největším parkem v Evropě. Počet druhů rostlin a živočichů je jedinečný. V lese obývá největší populaci bizonů v Evropě.

Na Britských listech vyšel článek našeho čtenáře s postřehy z návštěvy běloruského Pinsku.

Diplomatická hra na víza se hraje s Běloruskem od roku 2000, kdy byla jednostranně českou vládou vypovězena dohoda o bezvízovém styku. Bělorusko je zavedlo až v reakci. Do té doby jsme jezdili k příbuzným, a oni k nám, úplně volně. Dokonce jsme ani nepotřebovali pozvání, které bylo nutné ještě za Sovětského svazu. Nyní víza ztrpčují život rozdělené rodině a komplikují vzájemné kontakty. Naštěstí v roce 2004 Bělorusko usnadnilo proceduru získání víza. Nyní mi stačí, abych v žádosti uvedl, u koho budu bydlet. Nemusím příbuzné otravovat běháním po úřadech. Za to Česká republika neslevila v ničem. Při pozvání příbuzných po mně vyžaduje, abych doložil, že disponuji penězi na krytí jejich pobytu. Pro představu, když chci pozvat 4 člennou rodinu, musím dokázat, že mám 240 000 Kč. To jsem pohromadě neměl nikdy, a tak se skládáme, půjčujeme si. Je to trapné. Pro mě, vystudovaného vysokoškoláka pracujícího v IT a s rodinným domem, je finanční problém pozvat sem pár příbuzných.

Po vydarenom minuloročnom cyklozájazde po Moldavsku sme sa tento rok rozhodli navštíviť krajinu, o ktorej sa tvrdí, že je poslednou diktatúrou v Európe. Je ňou Bielorusko. Víza za 60 Euro nám nakoniec boli udelené a tak sme sa v posledný májový deň deviati kamaráti vydali na cestu do bývalej republiky ZSSR.

Loni, v druhé polovině ledna [2008], bylo v celé Evropě pěkné počasí a proto jsem si řekl, že je čas se opět podívat do Běloruska ke známým. Tento článek popisuje zkušenosti z několika cest. Rozhodl jsem se jet služebním autem, což s sebou neslo nutnost vyřídit si notářsky ověřené povolení k výjezdu auta do ciziny. Nebudu zastírat, že nejdůležitější je kulaté razítko se státním znakem. Sehnat notářsky ověřený papír od leasingové společnosti je trochu problém, ale dá se to elegantně obejít tím, že si povolení, které bez problémů dostanete (ale nikdo z leasingovky s vámi k notáři nepoběží), necháte ověřit jako kopii. Zatím mi to vždy prošlo… Vyřízení víza vám zabere asi tak 5dní, budete platit 60 Eur a peníze musíte odnést na účet v ČSOB. Nevyplatí se chtít poplatek uhradit v eurech, protože vám hned ČSOB napaří poplatek 50 Kč za zpracování cizí měny. Budete potřebovat jednu pasovou fotografii a 2(!) volné stránky v pasu. To nevím proč, protože OVIR už nepíše adresu pobytu rovnou do pasu, ale stejně jako Rusové, na malý papír vkládaný do pasu, který vám seberou při opuštění země.

Čas plynie ako voda a rok prejde rýchlo. Ani sme sa nenazdali a po minuloročnej úspešnej cykloakcii Drun Bun Romania prišiel jún a s ním aj uskutočnenie nášho plánovaného výletu do „neznámeho“, záhadnými informáciami opradeného Bieloruska. Samozrejme sme sa tešili a boli sme aj plní očakávaní, čo nás na ceste čaká. Píšem v množnom čísle, lebo na výlet sme sa vydali v minuloročnej zostave. Plánovač, stratég a vedúci expedície Jozef, jeho syn Marian - logistické zabezpečenie, hlavne čo sa vybavenia víz týka (ktorí nevedia tak cesta do Bieloruska sa dá absolvovať len s vízami a pre naše účely stáli 60€ ), fotografista, dokumentarista a prieskumník Štefan a ja Martin.

Na přelomu července a srpna jsme absolvovali cestu do Běloruska autem. Stručně shrnujeme naše postřehy a rady návštěvníků Běloruska.

Přejezd hranice
Polsko-běloruskou hranici jsme přejížděli na doporučení jednoho z našich čtenářů na silničním přechodu Slawatycze (PL) - Domačevo (BY). Byli jsme upozorněni, ať se vyhneme příjezdu okolo 4. hodiny ranní, kdy probíhá dvouhodinové střídání směn.

Po úspěšné výpravě na říční kanály u vesnice Osovcy jsem se rozhodl podívat se ještě jednou na říční kanály řeky Sož, tentokrát v jižní části Gomelu. Je opět slunečné počasí, přímo vyzývá k procházce u řeky. Po prospektu Okťabrja se přesunuji na třídu Bohdana Chmelnického, kde se nachází pravoslavný chrám, který jsem měl možnost vidět zatím jenom v noci. Část cesty absolvuji pěšky, část trolejbusem. Cestou nic zajímavého k vidění není, všude kolem paneláky, škola, obchody.

Jednou večer jsem seděl nad mapou Gomelu a přemýšlel, kam se jít podívat. Město už jsem celkem poznal a cítím se v něm již jako doma. Chtělo by to vyrazit někam mimo, do přírody a na venkov. Ten jsem zatím neměl příležitost moc poznat. Podle mapy se řeka Sož v jihozápadní části Gomelu zajímavě kroutí a vytváří spoustu říčních kanálů. Je to nedaleko od MŽK, kde bydlím. Takže o dalším výletu je rozhodnuto. Navíc toto rozhodnutí umocní u snídaně nádherně modrá obloha, teplo a sluníčko. Co víc si může turista a fotograf přát? A ještě k tomu koncem října!

Sobota dopoledne, vyrážím autobusem č. 17 na trhy. Autobus má zastávku přímo na Leninovo náměstí, kde se trhy konají. Náměstí je dosti rozlehlé a stojí zde, jak jinak Leninova socha. Za ní se nachází již známý park a zámek. Nádhernou dominantou náměstí na druhé straně je ale budova divadla, postavená v padesátých letech. U divadla již stojí stánky. Nejedná se o klasické řemeslné trhy, ale spíše o výstavu a prodej zemědělských produktů. K vidění jsou stánky a produkty mnoha zemědělských družstev a masokombinátů. Jsou zde také soukromí zemědělci, kteří své produkty prodávají přímo z náklaďáků.

Ráno mě tahá sluníčko z postele. Je to neuvěřitelné, ale počasí se neustále zlepšuje, venku teplo a modrá obloha. Po vydatné snídani se rozhoduji, že tentokrát vyrazím do centra města pěšky, zhruba podél trasy „našeho“ autobusu.

Ráno po snídani přijíždějí hostitelé autem a vyrážíme na houby. Jelikož bydlím na kraji Gomelu, hned vyjíždíme z města ven a najíždíme na hlavní silniční tah směr Brest. Silnice je dvojproudová, typu naší silnice pro motorová vozidla, asfaltový povrch zhruba jako u nás. Rozdíl je pouze v hustotě provozu, v Bělorusku je podstatně menší provoz než u nás. Po chvilce odbočujeme z hlavní silnice na vedlejší, ta už je v trochu horším stavu, ale takové „okresky“ jsou u nás také. Jedeme na vyzkoušená místa, takže po chvíli sjíždíme ze silnice a projíždíme lesem.

Je pondělí, ráno půjdeme vyřídit povinnou registraci na milici. V našem pojetí oddělení cizinecké policie se zde nazývá OVIR. Budova Oviru se nachází kousek od mého bydliště v Gomelu, moderní budova s novou fasádou, uvnitř příjemné interiéry, mám pocit, že budova prošla nedávnou rekonstrukcí. Jdeme do prvního patra a po chvilce čekání vstupujeme do kanceláře. Celkem sympatická milicionářka si od nás bere doklady, nutné k registraci-můj pas, imigrační kartu, potvrzení o zaplacení registračního poplatku a zdravotní pojištění-strachovka.

V časoch, keď mal Bruce Willis vlasy som pri rume, nápoji strelcov prehlásil pred priateľmi, že nikdy nepôjdem do krajiny, kde sú potrebné víza. Klamal som. Veľa ľudí som sa pýtal , čo si myslia o ceste do Bieloruska a všetci ma odhovárali okrem môjho otca, ktorý povedal: “A ty si myslíš, že v Bielorusku chodia ľudia spať na stromy?"

Druhý den ráno po odjezdu z Brestu mě budí děžurnaja, že už jsme před Gomelem. Venku tma, prší a fouká silný vítr. No, to ta dovolená pěkně začíná. Nutno však podotknout, že to byl jediný deštivý den, který jsem v Gomelu zažil, pak se vyčasilo a bylo prakticky pořád slunečno, modrá obloha a teplo. Vracím děžurné prádlo, loučíme se a vystupuji na gomelském nádraží. Celé nádraží pěkně osvětlené, široké a dlouhé nástupiště. Hostitelé již na mě čekají, jedeme autem do bytu, kde budu bydlet. Po krátké snídani si přeji už jen teplou sprchu a postel. Jen oddychaj, říkají hostitelé. Dnes večer se jede na hokej.

Kráčíme prašnou ulicí v Motoli kolem dřevěných domků. Míříme k tetě, která nás již čeká. Po uvítání a občerstvení nám Aňa navrhuje večerní posezení s přáteli v areálu blízké pily. Souhlasíme, bude se opékat maso (šašliky), přijdou i sousedé a známí. Jedeme tam autem za tmy, jsme již očekáváni. Stůl je plný jídel, připíjíme si běloruskou vodkou „na vstreču".

Dnes jdeme vyřídit povinnou registraci na policii v Pinsku. Je nutno vzít s sebou pas, zdravotní pojištění, migrační kartu s razítkem vstupu do země. Registrace není bezplatná, stojí asi 7 USD.
Ráno vstupujeme do cestovní kanceláře „Rosa větrov“, kde nám mladá sympatická (a pohledná) dívka vyplňuje čtyři tiskopisy pro policii. Trochu jí dělá problém číst některá jména v latince a přepsat je do azbuky, ale s pomocí zvládne i toto. Saša mezitím platí registrační poplatek v bance za rohem.

Koncem prázdnin jsem se rozhodl, že na podzim vyrazím navštívit své přátele v Gomelu. V září jsem tedy vyrazil na běloruskou ambasádu, vyřídit vízum. Na ambasádě 2 usměvavé a ochotné paní, stačilo předložit vyplněný jednoduchý dotazník, pas a fotku. Za týden bylo vízum vyřízené, bez jakýchkoliv problémů. Jako dopravní prostředek do Běloruska jsem zvolil vlak na trase Plzeň-Praha-Ostrava-Katowice-Terespol-Brest-Baranoviči-Minsk-Bobrujsk-Gomel.

Jednoho dne jsem se rozhodl zajet za svými známými, kteří žijí v Bělorusku v městě Mogilev. Vyřízení víza přes běloruskou cestovní kancelář bylo otázkou 14 dnů. Pracovně jezdím často do Ruska a tak jsem se při jedné cestě směrem z Sankt Peterburgu neposadil do letadla do Prahy ale směr Minsk. Díky tomu mi dodnes schází razítko v pase o opuštění Ruska a při kazdém dalším vstupu musím vysvětlovat jak jsem se tehdy z Ruska dostal. Rusové berou odjezd do Běloruska jako přejezd do jiného okresu, tak i na mne působila kontrola na letišti při odletu.

V pondělí ráno jedeme navštívit Sašovu tetu do vesnice Družiloviči. Ještě předtím se po cestě stavíme ve vesnici Zamoša, kde žil dříve Sašův děda. Vesnička je hezká, všude dřevěné domky oddělené dřevěnými ploty od chodníku a ulice. Některé ploty jsou nahrazeny betonovými prefabrikáty a tyto natřeny barvou, to se mi však tak nelíbí.

V souvislosti s přistoupením několika evropských zemí k schengenské smlouvě Bělorusko neplánuje recipročně zvednout poplatky za vystavení běloruského víza na 60 euro. Na výstavě Turbizněs 2007 v Minsku to sdělil zástupce Ministerstva zahraničních věcí Igor Sekreta.

Je neděle, hezky a teplo, sedáme tedy ráno do auta a jedeme do vesnice Porečje. Projíždíme okolními vesnicemi, lidé jdou ve skupinách do kostela. Všichni jsou prostě oblečeni, ženy a dívky mají na hlavách šátky.

Ráno vyjíždíme obhlédnout centrum města Pinsk. Z bytu na sídlišti míříme na zastávku autobusu. U nich stojí stánky s cigaretami, novinami, nápoji, potravinami i drogerií-jsou to takové malé minimarkety.

Opouštíme Dalvu a vyjíždíme zpět na Minsk a dále po dálnici směrem na Brest. Mám teď lepší příležitost sledovat provoz na silnicích. Zřetelným rozdílem je menší počet aut na silnicích, platí to i o dálnicích, které křižují celou republiku. Dálnice jsou široké se středovým zeleným dělícím pruhem, chybí tu však jakákoliv dělící svodidla. Je vidět i řidiče, kteří toho zneužívají a střední dělící pruh přejíždějí (také jsme to vyzkoušeli). Za použití dálnice domácí řidiči neplatí.

Je srpen 2007, sedím v letadle ČSA na lince Praha-Minsk. Letadlo startuje z Ruzyně a já začínám pomalu svoji druhou týdenní návštěvu Běloruska. Získat běloruské turistické vízum nebyl žádný problém. Jsem zvědavý, co a jak se s odstupem dvou let v této zemi změnilo, jak se změnili i moji známí v jižním Bělorusku. Plný očekávání s trochou napětí po přeletu Polska asi za 1,5 hodiny přistáváme na mezinárodním letišti Minsk za městem.

Moje gliwická stáž se pomalu blíží ke konci tak bylo na čase vydat se do Běloruska. Cesta zařízená, ale v poslední chvíli se mi až tak moc nechce. Je horko a trochu mě zlobí alergie. Ale vím že pak už taková možnost nebude, navíc v Polsku mají volný den. Dopoledne musím ještě za šéfem na konzultaci a po obědě už musím vyrazit. Ikarusem do Katowic, pak přeplněným vlakem do Białytoku – začíná dlouhý víkend, cestuje spousta lidí. Naštěstí chytám místo k sezení.

Druhý den v Brestu
Po předchozím velice namáhavém dni vstáváme pozdě. Ráno dopisuji deník, který jsem nestihl ještě dopsat a obohatit čerstvými zážitky. Kolegové řeší dopolední program s naším hostitelem a po bohaté snídaní – všeobecné ruské tradiční pohostinnosti se vydáváme ven.

V září 2005 jsem měl při mé návštěvě v Bělorusku se svými hostiteli dopředu domluveno, že mi ukáží některá zajímavá místa válečné historie v Bělorusku. Proto ihned po přivítání na letišti v Minsku mi Saša nabídl zajet do Chatyně. Je to památník vzdálený asi 60 km severovýchodně od Minska.

Chci Vám vyprávět o východě, o cestě do pro nás „zakázané“ země s „hrůzostrašným“ diktátorem A.G. Lukašenkem. Už si přesně nevzpomínám, kdy mezi námi padlo rozhodnutí vydat se do Běloruska, do země pro nás diplomaticky izolované do které nikdo „normální“ nejezdí. Jak se asi žije lidem v nesvobodě, která u nás skončila jako zázrakem před 17 lety, vrtalo nám hlavou. Je skutečně Lukašenkův režim tak nepřátelský a nesvobodný?

Při mé návštěvě Běloruska v září roku 2005 jsem navštívil také hraniční město Brest. Město s bohatou minulostí je každému známo z novější historie jako jedno z prvních míst, která 22.června 1941 byla přepadena fašistickými vojsky. Proto mě přirozeně můj zájem o válečnou historii vedl do bývalé vojenské pevnosti - nyní památníku Pevnost hrdina.

Kontakt s Běloruskem, zemí v našich médiích spojenou pouze s politikou, udržuji od roku 1994. Tehdy moji rodiče přijali na čas do své domácnosti desetiletého chlapce z běloruského Pinska. Byl zde na dvouměsíčním ozdravném pobytu organizovaném Charitou. Další léta jsme si pravidelně dopisovali, někdy i telefonovali. V roce 2004 jsem pozval Sašu na měsíční návštěvu do Čech a na oplátku jsme byli pozváni na podzim loňského roku do Běloruska.

Milióny knih ve fondech Národní knihovny Běloruska mají již několik měsíců nový domov. Pro nezvyklý tvar budovy, jejíž stavba byla zahájena v roce 2002 podle vítězného projektu architektů Vinogradova a Kramarenka, Bělorusové knihovnu tvořivě nazývají "almaz" (diamant). Knihovna se stala doslova oblíbeným cílem návštěvníků Minsku, (domácích i zahraničních) (o několik dní později dokonce i naše petrohradská známá na dotaz, co si chce v Minsku prohlédnout, bez přemýšlení odpovídá "almaz"). A tedy i já s Miroslavem jednoho slunečného úterý míříme do knihovny. Potkali jsme tam běloruskou slečnu studující v Česku medicínu.

Na podzim 2005 Běloruské listy přinesly v článku Chemoprojekt generálním sponzorem... informaci, že generálním sponzorem běloruských olympioniků se stal Chemoprojekt. Den poté přinesla Mladá fronta Dnes článek k tomuto tématu Češi platí olympioniky Běloruska. V Bělorusku je známá i další česká značka. Na běloruském trhu se uchytily výrobky Škoda ze skupiny Volkswagen Group. Kvalitními českými vozy Škoda v Bělorusku jezdí nejen běloruští motoristé, ale používá je i běloruská milice a novináři z běloruské televize STV.

Při letošní návštěvě Žodina jsem si samozřejmě nemohl nechat uniknout prohlídku Belazu. Právě v tomto městě se totiž nachází závod na výrobu lomových sklápěčů. Výrobkům běloruského průmyslového gigantu jsem se věnoval již dříve v rozsáhlém článku. Teď jsem mohl vše spatřit na vlastní oči. To jsem ještě netušil, že kromě firemního muzea si prohlédnu zblízka i výrobní linky. Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek.

Běloruská krajina se svým nejvýše položeným bodem ve výšce 345 m nad mořem je poměrně rovinatá a nespočetnými jezery směle může soupeřit s Finskem - zemí tisíců jezer. Známá jsou především braslavská jezera, které se nachází na chráněném území braslavské rezervace. V naší fotogalerii si můžete prohlédnout fotografie z okolí jezera Drivjaty nebo jezera Boginského. Další řádky věnujeme rozlohou největšímu jezeru Běloruska - jezeru Naroč, které je oblíbeným cílem místem domácí turistiky.