Část 5: pravoslavná katedrála - Mariínský gymnázium - dům E.Ožeško – Pivovar – dům viceguvernéra - Klášter Brigitský - věží "Kasja" i "Basja".

Po třetím rozdělení Rzeczpospolite (když král Stanislav Poniatovsky 25. listopadu 1795 podepsal svoji rezignaci v Novém zámku), město Grodno se stalo součástí ruské říše až do roku 1920, kdy legie Pilsudského zvítězily nad Rudou armádou. Devatenácté století je období rusifikace obyvatel regionu a znevýhodňování místních "Poláků" a posílení pozice pravoslavné církve. Fara Vitovta byla přejmenována na pravoslavný chrám Sv. Sofie, Bernardinův klášter na klášter Borisoglebský, uniatský klášter baziliánův na klášter Matky Boží. Ze všech katolických klášterů zůstal jen Františkánský Brigitský. Po zrušení nevolnictví v Rusku v roce 1861 se Grodno rozvíjí jako jedno z největších průmyslových měst západního území Ruska. V roce 1862 městem protnula železniční trať Petrohrad-Varšava, která velmi přispěla k rozvoji řemesel a průmyslu.

V roce 1863 se grodněnská a vilenská provincie staly centrem národního osvobozeneckého povstání pod vedením K. Kalinovského, které bylo potlačeno ruskou armádou. Kalinovský věřil, že pokrokové síly Běloruska by se měly spojit s polským revolučním hnutí a spolu vybojovat nezávislost obyvatel bělorusko-litevských zemí na Ruska. Carský režim a pravoslavná církev na západním území rozšířily mezi rolníky nepravdivé zvěsti, že "polská šlechta se vzbouřila proti ruskému caru kvůli vysvobozeni sedláků z nevolnictví, a proto chtějí odejít z Ruska a obnovit nevolnictví lidí na základě Polska". Tyto zvěsti vyvolaly nedůvěru rolníků k povstání a přinutily je bojovat na straně ruské armády, což rozhodlo i o výsledku celého povstání. Právě tyto událostí ovlivnily celý další osud západních zemí bývalé Litvy (dnešního Běloruska). Většina litevské šlechty, která zúčastnila se povstání, byla zbavena majetku, zabita nebo deportována do Sibiře. Volnou litevskou půdu a usedlosti carská vláda rozdala sedlákům a důstojníkům z Ruska. Názvy Litva a litevský byly zakázány, od té doby to byl jen Západní okres Ruska, potom vznikl umělý název Bělorusko a nakonec historie poplatná době.

Pravoslavná katedrála

Z ruského období se dochovalo hodně domů z 19. století a některé administrativní budovy. Hlavní památky jsou pravoslavná katedrála a pevnost. Katedrála (1906-1909) byla postavena na počest vojákům Grodno, kteří zahynuli v rusko-japonské válce v letech 1904-1905. Přes bouřlivé politické události 20. století (tři revoluce, první světovou válku, občanskou válku, sovětsko-polskou válku, zařazení města do polského státu, druhou světovou válku, sovětské potlačování víry) katedrála zůstala zachována až dodnes. Zajímavém faktem je (o tom neví ani většina obyvatelstva města), že vojenský inženýr, který plánoval a stavěl tuto katedrálu, se spletl a budova není postavena podle zásad pravoslavné církve. O pevnosti si povíme později. Na druhé straně ulice stojí korpus bývalého Mariinského gymnázia pro pravoslavné dívky z roku 1893 (dnešní univerzita). Vedle uvidíte Dům polských důstojníků (1933).

Mariinské gymnázium

V roce 1920 byla ulice přejmenována na ulici Elizy Ožeško, významné polské spisovatelky, která tady bydlela se svým druhým manželem. Dodnes se dochoval její nebeský dřevěný dům.

Dřevěný dům Elizy Oleško

Dům č. 9 postaven byl v roku 1795 jako pivovar, pak budova sloužila jako sklad, nemocnice pro chudé, okresní nemocnice, okresním úřadům, poštovním a telegrafním úřadům.

Pivovar

Přejdeme přes ulice rovně, a uvidíme dům viceguvernéra Maksimoviča (1803), vedle palác knížat Masalských (1750).

Dům viceguvernéra Maximoviče

Palác knížat Masalských

Během první světové války v září 1915 město ovládlo císařské vojsko. Ve městě se zachovala budova bývalého hotelu Royal (1904), kde nějaký čas bydleli císař Vilém II. a major Dwight D. Eisenhower (budoucí americký prezident). Nedaleko stoji židovská škola pro dívky (1905), Bankovní dům (1905).

Hotel Royal

Židovská škola pro dívky

Po revoluci 27. února 1919 byla ve Vilno vyhlášena Litevsko-Běloruská sovětská socialistická republika (Litbela) s hlavním městem ve Vilno a od 19. dubna 1919 s hlavním městem Minsk. Ale 10. května 1919 bylo Grodno obsazeno polskou armádou. Během sovětsko-polské války bylo přechodným bodem mezi oběmi armádami, dokud se v roce 1921 podle Rižské mírové smlouvy nestalo součástí Polska.

V září 1939, po rozdělení Polska mezi Německo a SSSR (pakt Molotov-Ribbentrop), bylo Grodno po dvou dnech obrany města místním obyvatelstvem obsazeno Rudou armádou. Vojáci popravili 300 vězňů, obránců města, pak městem prošla společná sovětsko-německá "slavnostní přehlídka". Stejně jako v dalších oblastech bývalé Litvy byla provedena série zatýkání a masové deportace na Sibiř a do Kazachstánu (vlakem byly celé rodiny odvezeny do vnitrozemí Ruska, poslední deportovaní odjeli jen 2 dny před německým napadením). Grodno se stal součástí BSSR. Vláda SSSR 10. října 1939 v Moskvě podepsala dohodu, podle které se část běloruského území (Vilenský kraj s městem Vilno) součastí dnešní Litvy (což je i dnes předmětem konfliktu mezi Běloruském a Litvou, protože tyto dohody musely být odsouhlaseny všemi stranami, ale při podpisu v roce 1939 byla běloruská stranа proti, protože v vilenském kraji bydleli Bělorusové, kteří mluvili jen rusky, polsky či bělorusky).

Ihned po vypuknutí druhé světové války bylo Grodno obsazeno vojskem nacistického Německa (v noci ze 22. na 23. června 1941). Po obsazení města nacisté zavedli brutální okupační režim. Byla zabita a v táborech smrti umučena většina obyvatel města. Grodno bylo centrum partyzánského hnutí regionu (v této oblasti bylo asi 17 tisíc partyzánů). Na začátku války partyzáni bojovali jak s fašisty, tak i s Rudou armádou na svým území, proto ruská rozvědka provedla zásah proti běloruskému partyzánskému hnutí - většina běloruských velitelů byla zabita nebo deportována na Sibiř, a rychle nahrazena ruskými důstojníky. Podle neúplné statistiky během 3 let partyzáni v regionu zničili přes 62 000 nacistických důstojníků a vojáků, 139 tanků, vyhodili do vzduchu více než 1000 vlaků s proviantem a vojáky nepřítele. 16. července 1944 bylo město osvobozeno vojsky 3. běloruského frontu.

Od září 1944 je Grodno centrální město Grodněnské oblasti BSSR. Musíme říct, že historické událostí Běloruské zemí mají velký vliv na mentalitu místních lidi. I dnes od starších obyvatelů velmi často uslyšíte: "Hlavně, žádná válka!" (To má logiku, v zemi se čtvrtinou obyvatelstva vyhlazenou jenom ve druhé světové. Obyvatelstvo bývalé multinacionální Jugoslávie by na toto volební heslo rovněž slyšeli. Pozn. FV)

Dům Kosovských

Klášter Brigitský

Na cestě uvidíte dům kupců Kosovských (1912). Další zástavka - Klášter Brigitský, který v roce 1634 založil litevský maršál Krištof Veselovský a jeho žena Alexandra. Všechny budovy kláštera byly dřevěné až do konce 18. století, potom postavili kamenný kostel, obytné budovy, oplocení s branou, hospodářské budovy, zahrady. Samostatně stojící zvonice a kaple byly zničeny sovětskou vládou v roce 1960. Za kostelem zázrakem přežila nejstarší dřevěná stavba v Bělorusku z roku 1630, postavená ve dvoře bez jediného hřebíku jako ubytovna pro řádové sestry. V letech 1950-1980 klášter byl zavřen a v roce 1992 znovu předán katolické církvi.

Ve městě je pomník prvního městského vodovodu: věží "Kasja" i "Basja" 15 (1890), kde se dnes nachází ateliéry místních malířů). Naproti na druhem kopce je největší tržnice města. A vedle ní starý hřbitov.

.

Věže Kasja a Basja

Jednodenní prohlídka města je u konce. Jen doplním, že několik století carské a později i sovětské vlády usilovali o svůj výklad historie tohoto území, ničily vyznamné památky ve městech, ruština byla prosazována na úkor běloruštiny. Názor dnešní správy na úrovni města či státu se diametrálně nezměnil. Hodně památek v Bělorusku chátrá (Zde musím s lítostí konstatovat, že ani v Česku to není občas o moc lepší - stačí se občas dívat na pořad Miroslava Vladyky o památkách na prodej, které nikdo nechce, protože náklady na obnovu se nikomu nevrátí, a tak vesele chátrají - FV), prochazí "vandalskou" rekonstrukcí nebo se likvidují. Takže pokud chcete vidět, jak vypadalo město Grodno v roce 1920, pospěšte si. Poslední historická oáza "Nový svět" brzy jako další památky zmizí v nenávratnu.

Fotky ze serveru Globus.