Nejdříve několik doporučení:

• Procházku naplánujte ve všední den a mimo neděle a pondělí, kdy jsou muzea zavřená
• Vyjděte ráno: na vyhlídkové plošině Požární věžе každý den v 12.00 hraje trumpetista melodii "Běloruské Fanfáry"
• Pro navštěvu chrámů musite mít vhodné oblečení (muži-kalhoty, ženy pro navštěvu pravoslavných chrámu musí mít na hlavě šátek, žadné mini-sukně)
• Zaparkovat v centru je často problém, proto doporučujeme používat městskou hromadnou dopravu nebo taxi. Na místo, kde naše procházka začíná, dojeďte na zastávku "Sovětskaja Ploščad"
• Ve měste je málo restaurací a kaváren, proto doporučujeme zastavit se někde v centru (v přízemí obchodního domu Něman, naproti obchodnímu domu je restaurace, Ljamus a další). Čím dál od centra, tím méně příležitostí pro občerstvení
• Nezapomeňte se na město podívat ve večerních hodinách

Část 1: Kaložský chrám - Starý zámek - Nový zámek - Požární věž - Muzeum náboženství - Hlavní synagoga města

První osídlení na území Grodna se objevilo v období mladého paleolitu. Podle výsledků archeologického výzkumu to byla zem baltských Jotvingů. Balti, později i Slované z polabské oblasti utekli před teutonským řádem na území dnešního Běloruska a západni části Litvy, které poskytovalo dobré útočiště díky velkému počtu hlubokých řek, neproniknutelných lesů a bažin. Poprvé se o Grodno dozvíme z kronik z roku 1005. Celé město se nachází na velmi strmé části pravého břehu řeky Něman, z druhé strany protékala Gorodničanka (dnes ji přejdeme přes malý most, ale před tisíce lety to byla hluboká a rychlá řeka, která představovala významnou překážku pro útočníky).

Jeden zajímavý historický fakt: názvy Litva, Litvín, litevský nejsou tím, co člověka současnosti napadne. Pro obyvatele Moskevské Rusi v 16. až 17. století, byl každý z Velkoknížectví Litevského bez ohledu na jeho národnost Litvínem. Litvou byla území od Grodno do Novogrudka, od Vilno po Polesí. Litevská země (jak jí nazvali sousední státy) stala centrálním jádrem nového státu. Název Bílá Rus poprvé používali Tataři pro země, která jim nemusela odvádět daně, a v té době to byla jen severní část Ruska. Vojska Litvy spolu s Tatary jako spojenci často bojovala proti Rusům, Teutoncům. Velkoknížectví Litevské, a potom i Rzeczpospolita byly jedním s největších nepřítelů Moskevského knížectví. Název Bělorusko vznikl na konci 18. století, jako politický krok Ruska, kdy země byla součásti Ruské říše (po osvobozeneckém povstání v roce 1836). Kvůli sovětské propagační politice Moskvy obyvatelé Běloruska skoro úplně zapomněli na velkou část své významné historie, na svůj běloruský jazyk.

Musíme zmínit i jedno jméno - Mindovg. Právě Mindovg spojil země v Velkoknížectví, dosáhl důležitého vítězství nad Němci a Tatary, definoval vztahy mezi Litvou a teutonským řádem, který následovali i jeho potomci až do roku 1410, kdy byl Řád poražen v bitvě u Grunwaldu. Konsolidace celků do Velkoknížectví proběhlo rychlé, skoro bez krve a obětí, což svědčí o dobrých vztazích mezí Balty a Slovany. Běloruština (staroslovanský jazyk) se stala oficiálním jazykem státu. Vědecké debaty o původu Mindovga nepřestaly dodnes, protože je o něm velmi málo historických informací.

A teď podíváme se do města Grodno na začátku existence Velkoknížectví litevského. Grodno bylo součástí Velkoknížectví od roku 1250. Město drží západní hranici mezi východními Slovany a Němci. Mindovg ještě dlouho nebude ovládat oblasti Žmudska (tak se v tu dobu jmenovalo současné území východní Litvy), ale pokládá za sféru svého zájmu grodněnské území a v městech Grodno, Novogrudok, Lida, Kreva, kde Gedeminové postavili své hrady. Vzhledem k přání německých knížat dobývat území podél velkých řek Mindovg musel v Grodno místo dřevěného hradu vybudovat kamenný na obranu proti teutonským armádám. Kamenný hrad měl 5 věží a dvou podlažní palác. Dnesjsou z hradu zachované pouze základy na kopcích podél Němanu.

Ale to není špatné, vzhledem k četnosti, s níž Germáni útočili na pevnost Grodno: 1284, 1296, 1305, 1306, 1311, 1328, 1362, 1364, 1373, 1375, 1377, 1379, 1393, 1402. Významnou roli v obraně hradu sehrál pravnuk Alexandra Něvského, kastelán tvrze David Gorodensky. Po jeho příchodu hrad už nikdy Němci nikdy nedobyly. Na místě jeho vraždy zrádcem u obce Kaloža potomci postavili kamenný pomník hrdinovi-válečníkovi.

Od 12. století se ve městě začaly objevovat kamenné budovy. Dochovala se, i když ne zcela, slavná Kaložská církev , postavená na počest svatých Borise a Gleba (z roku 1183).

Její klenby a střecha byly zničeny při sesuvu půdy. Proto je dnes součástí zdi chrámu odlehčená dřevěná stěna. Chrám stojí na okraji břehu: od útesu u jižní zdi ji dělí jen dva metry. Od roku 1995 do 2005 pro záchranu kostela městská správa s podporou UNESCO (tento chrám je zařazen do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO) provedla práce na zpevnění břehu. Nyní je budova mimo nebezpečí. Výrazným prvkem chrámu jsou hliněné džbány – "golosniky", zabudované ve stěně, díky kterým je konstrukce lehčí a má jedinečnou akustiku. Zachovala se původní unikátní výzdoba stěn - barevné dlaždice ve tvaru kříže a geometrických ornamentů. Vnitřní výzdoba je ze 20. století, ale v některých místech najdete fragmenty malované fresky ze 12. století. Památkou té doby je i Dolní chrám ze 12. století, kterou naleznete ve speciálním pavilonu ve Starém zámku.

Politický význam města vzrostl na počátku 15. století. Velkovévoda Vítavt prohlásil Grodno druhým hlavním městem Litvy. Odtud v roce 1410 Vítavt vedl svá vojska do bitvy u Grunwaldu (pomník u kaložského chrámu).

Po vítězství nad Teutonci se město rychle rozvíjelo. V roce 1496 Grodno dostalo plné Magdeburské právo a znak města "Pogonja" zobrazující jelena s křížem, který skáče přes plot.

Jdeme dál po dlouhých schodech dolů od Kalože k řece Něman a podél řeky k Starému zámku. Nezapomeňte se podívat nahoru, na kopcích jsou kamenné zdi hradu Mindovga.

Po podepsaní Lublinské Unie v roce 1569 jsou dějiny Velkoknížectví Litevského spjaty s historií polsko-litevského státu – Rzeczi pospolite (mapa Litvy. Po Lublinské unii byla ustanovena rovnováha mezi Litvou a Polskem. Společná zahraniční politika byla zaměřena na boj proti Moskevské Rusí. V té době Grodno leží na Královské cestě mezi Krakovem a Vilnem a zároveň se nachází mezi lesy, hemží ptáky a zvířaty, což lákalo do města hodně šlechticů. V roce 1574 král Polska a Litvy Hendrych Valua utekl do Francii, a polské a litevské země zůstaly bez vládce. Trůn byl předán Stefanu Batorymu, transylvánskému králu. Stefan Batory od svých 15 let byl ve vojenské službě u českého krále Ferdinanda I, spolu s ním vystudoval univerzitu v Padově. Koruna Rzeczipospolité pro něho měla ale háček: Batory nemohl vybrat svého následníka, nemohl se nazývat pánem a dědicem, nemohl bez dovolení senátu zahájit a ukončit válku, nemohl zavádět nové daně a kromě toho se Stefan Batory musel oženit s Annou Jagelonskou, která byla o deset let starší. Poprvé Stefan Batory přijel do Grodno v roce 1576 a zustal tady. Jednou z verzí jeho lásky k městu je to, že chtěl být co nejdál od své nemilované ženy pod záminkou dobrého lovu v této zemi. Je známo, že zde měl milenku, mladou a krásnou dceru lesníka, která mu porodila syna. Dokonce někteří historici říkají, že právě tento syn byl i ruským králem- podvodníkem Lžidimitrijem.

V roce 1576 Stefan Batory přestavěl Starý zámek na palác v renesančním stylu (architekt Scott) a z Grodno fakticky učinil hlavní město Rzeczipospolité. 12. prosince 1586 zemřel ve svém oblíbeném zámku. Pro mnohé to bylo velké překvapení: "Železný" král se těšil vynikajícímu zdraví. Sám Batory cítil blízkou smrt: 12. května 1585 napsal svou závěť, kde požádal o pohřbení v Grodno. Co bylo příčinou jeho smrti je tajemství. Pro její určení v Grodno proběhla první anatomická pitva ve východní Evropě. Ale ani to nepomohlo: vzrušená debata pokračovala další tři roky. Porušuli i vůli krále, jeho tělo bylo pohřbeno v Farním kostele Vitavta (Fara Vítavta), ale pozdějí bylo převezeno do Krakova, kde leží všichni polští panovníci.

V roce 1655 byl zámek zcela zničen ruskými jednotkami za rusko-polské války v letech 1654-1667. Po válce ho obnovil velkovévoda litevský a starosta Grodno Krzysztof Zygmunt Pac. Od 1678 se v zámku schází každý třetí Senát Rzeczpospolité. Na počátku 18. století byl zámek zničen Švédy (Severní válka) a už nikdy nedosáhl svého bývalého významu. V polovině 20. století byl naproti postaven Nový zámek a Starý zámek přestal plnit svou funkci. Po vzniku nezávislého Běloruska byl Starý zámek zrekonstruován.

Dnes je ve Starém zámku muzeum a v pavilónu ve dvoře můžete prozkoumat základy a část stěn Dolního chrámu ze 12. století ale pozor - tento pavilón je zavřen, na dveřích je nápis "Вход только по заявкам" (Vchod jenom na objednaní). Musíte na pokladně zaplatit 600 rublů (4 Kč) a pavilón vám speciálně zpřístupní. Stavbu Dolního chrámu odborníci datují do roku 1116 nebo do let 1128 až 1141. Zdi chrámu jsou postavené z vápencových cihel. Každá cihla byla individuálně vyrobena a položena na svoje místo. Jsou tam i hliněné džbány ve stěnách, přesně jako v kaložském chrámu. Fasáda je zdobená velkými přírodními kameny. Tímto to způsobem šetřili na stavebních materiálech.

Městská správa schválila velkou rekonstrukce Starého zámku, která mu vrátí vzhled z doby Stefana Batory. Muzeum bude dočasně uzavřeno.

Od Starého zámku se přes most dostanete se k branám Nového zámku.

Královský palác byl postaven v letech 1734-1751 za vlády velkovévody litevského a polskéo Augusta III jako letní sídlo polských králů a knížat (architekt K. F. Peppelman). Zde bylo podepsáno poslední rozdělení Rzeczpospolité mezi Rusko a Prusko a v roce 1795 v Novém zámku poslední polský král a velkovévoda Litvy Stanislav Poniatovsky podepsal svého zřeknutí se svých práv na trůn. V jedné části paláce byla královské apartmá, ve druhé - prostor určený pro zasedání Senátu. Po rozdělení Rzeczpospolité Rusko přebudovalo palác na nemocnici a kasárna. V roce 1941 byla budova zničena Němci a v roce přestavěna 1952 ve stylu sovětského neoklasicismu, byl tu usídlen Regionální výbor KSSS. Luxusní vnitřní výzdoba se nezachovala - buď kvůli požárům, nebo kvůli lupičům během druhé světové války, fasáda budovy má velmi skromnou architekturu. Nyní je budova součástí historického a archeologického muzea (v Senátní hale) a v pravém křídlu je regionální vědecká knihovna.

Nový zámek

Nový zámek

U brány stoji pomník velkovévodě Vítavtu.

Vedle zámků uvidíte vysokou Požární věž (Kalanču). První zmínka o ní je z roku 1897. Na konci 19. století při velkém požáru město přišlo o více než 600 domů, poté byla za peníze místních postavena budova a věž pro hasiče. Byla to nejvyšší budova v Grodno a z vyhlídkové plošiny hasič viděl i ten nejmenší oheň. Dnes na vyhlídkové plošině každý den v 12.00 hraje trumpetista melodii "Běloruské Fanfáry" a v budově je Muzeum hasičské služby.

Nedaleko od zámku stojí palác Chreptoviča, postavený podle některých zpráv v druhé polovině 18. století pro posledního velkovévodu Velkoknížectví Litevského Eustacha Chreptoviča. Nyní je zde jediné běloruské muzeum náboženství. Mezi nejcennější exponáty patří ikony ze 16. až 18. století, oltářní obraz "Svatá rodina" od mnichů dominikánského řádu, liturgické oděvy(ornáty) s fragmenty Slutských pásů, knihy 16-17 století a další předměty.

Palác Chreptoviča

Kousek od Věže stojí hlavní chorální synagoga města (foto interiéru). Grodno bylo mnoho let jedním z hlavních center polsko-litevského židovství. Budova synagogy si zcela zachovala svůj architektonický vzhled. Postavili ji na ulici dříve známé jako Židovská na místě dřevěné synagogy (1578), po požáru v roce 1902. Synagoga byla zavřena v roce 1940 a předána židovské komunitě až v roce 1994. Dnes se v synagoze pravidelně konají služby u příležitosti židovských svátků. Úsilím židovské komunity byly provedeny opravy střech, hlavní fasády, obnovena dodávka vody, elektřiny, kanalizace, opravena podlaha, okna. Velký modlitební sál je už úplně zrekonstruován. Doporučujeme obejít synagogu ze všech stran.

hlavní choralní synagoga města

Nedaleko stoji nejstarší obytný dům v Grodno - dům Masalských z roku 1643.

dům Masalských

Fotky ze serveru Globus